Jsem sběratelka zážitků

16. prosince 2012 v 17:27 | Daiva |  Monika z internetu

Pustit se do rozhovoru s muzikálovou divou, kterou objevil Michal David, když nesnášíte české muzikály a Michala Davida? Proč ne! Monika Absolonová je především báječná a vtipná ženská!

monika absolonová



Jste opravdu taková trémistka? A máte něco, čím si proti trémě pomáháte?
To nemám. A bohužel, čím jsem starší, tím to je horší. Třeba s Funny Girl, za kterou jsem dokonce dostala Thálii, to bylo celé šílené. Měli jsme málo času na zkoušení, dojížděla jsem denně do divadla v Ústí nad Labem, v divadle došlo právě k výměně ředitele, navíc se spekulovalo, že divadlo zavřou úplně... Zkrátka, nebylo to ideální období pro všechny členy místního divadla ani pro nás hosty. A pak jsem si ještě dva dny před premiérou udělala hematomy na hlasivkách a hrozilo, že nebudu třeba měsíc zpívat vůbec! Byl to zkrátka masakr. Nechápala jsem, že se to představení povedlo, že to celý náš soubor tak krásně zvládl. No, a po Thálii jsem si myslela, že když mě potkalo něco takového, tak je to důkaz, že asi jsem fakt dobrá, a tréma mě musí přejít! A ona ne, bylo to ještě horší. Před představením jsem si říkala, že tam nevlezu, protože doposud si diváci mohli myslet, že to může být fajn, a teď po Thálii jsou přesvědčeni, že je to fajn! O to víc jsem se bála, že to pokazím.
Tahle otázka je nasnadě. Jaké máte sebevědomí?
Řekla bych, že ne úplně vysoké. Možná na to nevypadám. Třeba, když něco začínáme zkoušet, jsem ze všech objektivně nejhorší, ale to já si jen tu roli hledám. Naštěstí se mi ji podařilo do premiéry vždycky najít. (směje se) Nejsem ten typ, který přijde a dá to, takový dar nemám. Musím nejdřív zjistit, co je ta postava zač, sžít se s ní a dřít na tom.
Jak vás tak poslouchám, vy jste taková milá, hodná a skromná holka…
Takže úplně blbá. (směje se)
To ne, ale zajímalo by mě, dokážete si někdy taky dupnout?
Jo, to jo! Jsem narozená ve znamení Vah, a tak pořád vyvažuju, hledám tu pravdu... Ale když jsem přesvědčená o tom, že pravdu mám, a někdo dělá něco, co nemá, tak se mnou nehnete! To jsem zaťatá a umím být i tvrdá. Už za sebe dokážu i bojovat! Obzvlášť, když mám svědomí čisté. Nemám ráda levárny. Neuměla bych žít s pocitem, že jsem udělala nějakou sviňárnu. Psychicky bych to neunesla a určitě by se mi to pak tisíckrát vrátilo.
Tisíckrát vrátilo? Věříte na to?
Strašně. Myslím, že boží mlýny melou a dřív nebo později se všechno každému vrátí. A i proto je důležité chovat se tak, jak se říká - to, co nechci, aby dělali druzí mně, já jim taky dělat nebudu. Jsem extrovert, a když mi někdo ublíží, tak třeba doma nadávám jak špaček, ale nemám potřebu to vracet. Já tu od toho nejsem! Ale zase vím, a to je o tom dupnutí, že už se některým lidem budu pracovně i soukromě vyhýbat. Myslím si totiž, že lidi se moc nemění. Když je někdo zlý, tak já přece nemůžu očekávat, že se zázrakem změní a bude hodný. Když mi udělal třikrát podraz, tak mi ho počtvrté neudělá? No udělá! Jenom záleží na tom, jestli tomu půjdu naproti nebo ne.
Takhle už taky nechcete spolupracovat s Michalem Davidem?
Michala znám od mých sedmi let, mám ho ráda, respektuju ho, ráda jsem s ním spolupracovala. Ale proběhla zvláštní mediální kauza, které jsem moc nerozuměla. Vlastně nemá cenu už nic řešit. Já jsem nikomu nic neudělala, pokud někdo tvrdí něco jiného, tak lže. A po té kauze se naše cesty rozešly. S Michalem si občas napíšeme SMS k svátku nebo narozeninám a tak. Třeba po Thálii mi Michal napsal hezkou SMS, že kdybych byla u něj v divadle, tak bych tu cenu asi nikdy nedostala...
Takže věříte tomu, že všechno zlé je k něčemu dobré?
Určitě. Ale nesmí to být tak, že někomu něco cíleně uděláte.

Dobře, tak proč, podle vás, hodné lidi potkávají zlé věci?
Nejsem filozof ani psycholog, ale myslím si, že jsou to zkoušky. Alespoň já jsem si to tak vysvětlila. Všichni zažíváme nějaké průšvihy a jde o to, jak se zachováme, a když slušně, tak se nám to, podle mě, někdy (třeba odjinud) v budoucnu v dobrém vrátí.
Dokázala jste si takto vysvětlit i ty vaše těžkosti s vaším tátou?
Ano, dlouho mě to mrzelo, ale teď se s tím cítím srovnaná. Už mi to není ani líto, ani k němu necítím zášť, ani se ho už nebojím. Už to prostě beru tak, že je to fakt. Když se zpětně podívám na svůj život, tak ale vůbec nechápu, kde jsem brala víru, že všechno dobře dopadne... Na druhou stranu, nezažít to, možná bych teď nebyla tak silná, jako jsem. Všechno, co mě v životě potkalo, jak soukromě, tak pracovně, včetně období, kdy mě nikdo nikam pracovně nechtěl, tedy celých dlouhých devět let, to všechno mi sice něco vzalo, ale zároveň dalo. Naučila jsem se žít s tím, že každý nemusí mít vždy štěstí. A možná díky tomu mám v sobě velkou dávku empatie a určité pokory. Dokážu se vcítit do toho, jaké to je, když je někdo v průšvihu, anebo naopak úplně šťastný. Protože život je jako houpačka.
Život člověka zkrátka, řekla bych, tak nějak obrousí…
Určitě a hodně. Když si vzpomenu, jak jsem přišla do téhle branže v šestnácti a tím pádem i do života, jak jsem chodila na hotelovou školu a nějakou dobu nepatřila ani mezi spolužáky ani do branže. Byla jsem takový solitér. Nikdo mě nikde moc nechtěl... Měla jsem otisk Michala Davida, na kterého se v 90. letech všichni dívali přes prsty. Nikam jsem nepatřila a to jsem vždycky byla kolektivní tvor a hrozně moc potřebovala tu partu lidí kolem sebe. Nakonec jsem si tu partu lidí kolem sebe našla. Život je jako cesta, na které nás stále něco čeká! Pravda, něco nás posílí, něco nás sejme, ale alespoň se všichni máme na co těšit! Já jsem taková sběratelka zážitků. Třeba, když je někde nějaká oslava, tak tam musím být až do konce. A pak si říkám, sakra, kdybych šla jenom o dvě hodiny dřív domů, tak bych o nic nepřišla a nebyla bych druhý den K.O. Ale já tam prostě musím být, abych žila. Mám takovou svou oblíbenou větu, kterou moje kamarádky nesnášejí: "Já nemůžu za to, že umím žít." A moje manažerka mi na to říká: "Moniko, ty umíš žít tak, že mně je z toho týden špatně."
Podle mě je fajn umět si život užít.
Přesně. Nikdy nevíme, co nás čeká, tak je třeba si ty krásné věci pořádně užít. Jsem požitkářka, a tak si umím užít i ty špatné zážitky. Tak to alespoň vždycky říkává pan profesor Klezla, ke kterému chodím na zpěv už od roku 1995: "Moničko, vy o těch svých průšvizích dokážete mluvit s obrovským humorem." Jo, a tak mě zná spousta lidí: Když je mi nejhůř, nejvíc vtipkuju. Myslím, že i to je způsob, jak se nepo...
Měla jste v životě moc průšvihů?
Tragédie jsem naštěstí nezažila. Ale průšvihů víc, než je vidět... Já mám totiž ohromné štěstí na komplikace. Co se může změnit, pokazit, zamotat, tak to se stane. Kdybych si pořídila trpaslíka, určitě má do měsíce dva metry... Bylo období, kdy se mně nic nedařilo, ani v soukromí, ani v práci. Pevně věřím, že je to pryč.
Tak pojďme k něčemu veselejšímu. I když, no nevím… Víte, co vyběhne jako našeptávač k vašemu jménu v Googlu? Monika Absolonová nos, pak tlustá a pak přítel…
No, začnu tou váhou, to je můj celoživotní boj. Já jsem totiž strašný požitkář a miluju dobré jídlo. Hubnu, když mám zápřah, tzn. stresem, prací. Paradoxně jsem vždy nejhubenější okolo Vánoc, protože je to uprostřed sezony. Teď na mně jsou zase vidět ty prázdniny, kdy jsem hodně odpočívala, jedla a spala, a tak si to tělo řeklo: Hurá! A všechno ti to uložím na potom!
No, a co ten nos?
To se asi všeobecně ví, že se mi nelíbil můj nos a byla jsem na operaci, po které jsem si myslela, že budu překrásná. No, a nejsem. Ona je plastická chirurgie taková alchymie. Prostě se může stát, že se zákrok nepovede, a já mám k tomu asi dispozice. Byla jsem jednou na konzultaci, pan doktor si mě prohlédl, pak si mě ještě prohlížel na různých fotkách a nakonec řekl: "Vy jste obtížnost pět." A já se ptám: "Z kolika?" A on: "Z pěti." No, tak jsem si říkala, že plastické operace asi nikdy nebudou můj koníček.
A co přítel? Všechno v pohodě?
Ano. Vlastně to je neuvěřitelné, protože přišel v době, kdy už jsem s láskou moc nepočítala. A vidíte, už jsme spolu přes tři roky. Na začátku to byla obrovská euforie, ale i nedůvěra, protože jsem si říkala, že to nemůže fungovat, když jsme tak strašně rozdílní... Samozřejmě, že se občas hádáme, lezeme si na nervy, ale naučili jsme se věci si říkat, což je hrozně důležité. Komunikace je pro mě ve vztahu moc třeba. Když se jeden do sebe uzavírá a říká si, že to bude dobrý, tak to dobrý nebude, ono se to samo nikdy nevyřeší. Musím to zaklepat, ale tohle všechno u nás funguje.
Zdroj: jenprozeny.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama