Monika Absolonová: Královna i žába

15. ledna 2013 v 14:58 | Daiva |  Monika z internetu
Většina diváků vnímá Moniku Absolonovou u jako muzikálovou zpěvačku, moderátorku a úspěšnou účastnici StarDance.

Aby ji hráli v rádiu a dostala se do filmu, to jsou její dva profesní sny
Nedávno se jí změnil profesní život. Po devíti letech odešla z divadla Broadway, kde zažila své největší úspěchy. "Měla jsem trochu strach, co bude dál, ale nakonec jsem vděčná někomu tam nahoře, že mě čekaly tak hezký věci. Na Broadwayi jsem hrála krásný role, ale většinou osudové ženy, které trpí a pořád pláčou, a teď najednou účinkuju ve veselohře Světáci (s divadelní společností Háta) a v kriminální komedii Vražda za oponou (v Hudebním divadle Karlín), v níž se potkávám s úplně jinou sestavou lidí než doposud - třeba s Ivankou Chýlkovou a Lálou Dulavou. Taky jsem dostala nabídku od ústeckého divadla na Funny Girl, kterou jsem zatím hrála třikrát, vždycky byl,plnej barák' a jsou na ni úžasný recenze. Z toho mám velkou radost. A to mě ještě čekají Bídníci, což byl vůbec první muzikál, který jsem zaregistrovala. V roce 1993 jsem si ho pouštěla na cédéčku, nikdy jsem ho neviděla a říkala jsem si: To bych někdy chtěla zpívat. A po devatenácti letech se mi to splní," usmívá se.
Více v CČ


Monika chodila od sedmi let do Kühnova dětského sboru, současně ji zajímal balet. "Na pohyb jsem byla talentovanější, ale když přišla dřina u tyče, nebyla jsem tak pilná jako ostatní holčičky," přiznává. Naopak touha zpívat ji neopustila. "Při koncertě Kühnova sboru v Rudolfinu na mě byli rodiče pyšní," vzpomíná. "Tenkrát netušili, že u toho zůstanu, že to není jen koníček, který mi vymysleli, abych se netoulala po ulici, protože jsem byla energický dítě. Měla jsem krásný dětství. Ve všední dny jsem chodila zpívat a víkendy trávila u babiček v Benešově. Jedna měla koně, krávu, kočky, psy, slepice a kachny, druhá psa a zahradu. Milovala jsem to tam."
Jenomže v pubertě prošla Monika mutací - což je u děvčat dost neobvyklé - takže konzervatoř pro ni nepřicházela v úvahu. "A protože jsem komunikativní a mám ráda lidi, dala mě máma na hotelovou školu. Dnes si umím představit, že bych jednou měla hospodu. Bavila by mě, mám to vystudovaný, dělala bych tam provozní a klidně i vařila. Jenom ze začátku, než bych do toho vplula, bych se obrátila na odbornou pomoc k bývalým spolužákům, kteří by mě jistě neodmítli," usmívá se (jako ostatně skoro pořád).

Hlavně zlomit mámu

V šestnácti se Monice splnil "zpívací" sen. Maminka z toho ale nadšená nebyla. "Rodiče se kamarádili s Michalem Davidem, jezdili jsme k nim na návštěvu a já byla nejvíc nadšená z jeho studia. Nikoho v rodině nenapadlo, že by to mohlo v něco přerůst, protože k muzice u nás nikdo neinklinoval. Nicméně v těch šestnácti se mnou Michal natočil demosnímky, nabídl je gramofonové firmě, a ta řekla, že je vydá. Nahrávali jsme je v době, kdy jsem doma tvrdila, že u Davidů hlídám děti. Když to prasklo, snažil se Michal mně a mým rodičům vysvětlit, jaká pozitiva a negativa mi ta práce může přinést. Já ale myslela na jediné: aby se mi podařilo zlomit mámu," vykládá nadšeně. Nakonec maminka pronesla pro ni památnou větu: "Než abych se jednou dožila toho, že si budeš na pavlači stěžovat:,Pani, kde já mohla bejt, kdyby mi to máma nezakázala!', tak ti to radši povolím."
Představa šestnáctileté dívky o světě šoubyznysu se však od reality hodně lišila. "Měla jsem pocit, že někam přijdu, všichni omdlí radostí, že mě vidí, a hned mi budou pomáhat. Samozřejmě to tak nebylo, i když pár lidí mi skutečně pomohlo. Zpívám už devatenáct let a zpětně nechápu, kde jsem v sobě brala tu víru a entuziasmus, že se to může zlomit, protože ze dne na den jsem se slavnou rozhodně nestala. Všechno mám vydřený. O to víc si vážím okamžiků jako před pár hodinami při natáčení silvestra, kdy jsem přišla do sálu a lidi začali tleskat a usmívali se. Udělalo mi to ohromnou radost. Vždyť jsem skoro deset let jako zpěvačka nikoho nezajímala," pokyvuje hlavou.
V pátém ročníku střední školy udělala Monika konkurz do svého prvního muzikálu - Draculy. Po třech letech se propracovala až k titulní roli Loraine. Docílila toho i ohromnou pílí. "Už šestnáct let chodím k panu profesoru Klezlovi. Je přísný, ale i vtipný. Pronese třeba: Moničko, dneska jste byla intonačně velkorysá. Tuhle větu jsem kdysi slýchala pořád, teď už skoro vůbec. Pan profesor byl jedním z mála lidí, kteří mi věřili, když o mě opravdu nikdo nestál. Docházím k němu, hlavně když studuju nějakou roli. Nebýt jeho, nikdy bych se nenaučila Funny Girl. Teď mi pomáhá s Bídníky, kteří budou mít 1. března premiéru," chlubí se.
Její osudovou rolí se ale stala Kleopatra. "Tehdy jsem neměla moc co dělat, tak jsem nazpívala Michalu Davidovi demosnímky. Pak jsem šla na konkurz, musela zhubnout čtrnáct kilo, ale měla jsem štěstí, že do toho sem šly velké zpěvačky jako Ilona Csáková a Bára Basiková, které musely být dobré. Ode mě se nic moc nečekalo," říká. Jenomže role královny Kleopatry jí ohromně sedla. Hrála sice až třetí obsazení, i to jí ale dostalo až do nominace na Thálii. Lidi si jí najednou začali všímat, v Českém slavíkovi se stala dvakrát Skokankou roku. "Takže nemám,ptáka', ale dv,žáby'," směje se. A pak už to svištělo. Hrála hlavní či velké role v muzikálech Tři mušketýři, Rebelové, Angelika, Mona Lisa, potom se vrátil po čtrnácti letech Dracula, dodnes účinkuje v Noci na Karlštejně stejně jako v činohře Den na zkoušku.

Atleti ji mají rádi

Srdeční záležitostí se pro ni stalo moderování televizní ankety Atlet roku. "Začalo to tím, že produkce chtěla, abych v pořadu zpívala. Jenže mi to řekli měsíc před přenosem a já už měla na tu dobu práci. Příště mi tedy z atletického svazu zavolali skoro rok předem. Při přenosu mi pak Helena Fibingerová řekla:,Jste báječná, já i atleti vás máme rádi', což mě moc potěšilo. Potom skončil pořad a paní Fibingerová přišla s režisérem, že to budu příští rok moderovat," kroutí dodnes nechápavě hlavou, protože s touto disciplínou neměla žádné zkušenosti. "S Alešem Hámou už jsme vyhlášení uváděli šestkrát a atlety jsme si skutečně zamilovali. Jezdíme na závody, fandíme jim a prožíváme s nimi úspěchy i neúspěchy. Jsou to moc milí a pracovití lidé," libuje si.
Poslední dobou si na nedostatek zájmu Monika nemůže stěžovat. "Jsem vděčná, že se můžu živit tím, co mě baví. Na druhou stranu se vůbec neužiju s babičkou a dědou a uvědomuju si, že tady nebudou věčně. Kromě toho je rodina odkázaná na to, kdy mám čas, a podle toho se organizují veškeré oslavy," říká provinile. Její blízcí to ale přijímají s pochopením.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama