Monika Absolonová: Auto je můj dům

11. února 2013 v 14:37 | Daiva |  Monika z internetu
Střídavě ho moderuje s Alešem Hámou a Tomášem Matonohou. Sešli jsme se spolu poté, co získala prestižní divadelní cenu Thálie 2012 za roli Funny v muzikálu Funny Girl, který uvádí Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem v režii Lumíra Olšovského. Samozřejmě uznáte, že jsme povídání museli začít právě touto velkolepou událostí.
Kolik jste po skončení přenosu našla v mobilu textovek?
Hodně, asi kolem sto sedmdesáti a do druhého dne jich přišlo dalších sto. Ještě nikdy jsem nedostala tolik gratulací. Moc mě všechny potěšily.
To vám ta Thálie vlezla pěkně do kreditu, že?
(směje se) Přijde mi slušné poděkovat, když mi někdo pogratuluje, takže jsem se na to vrhla hned po příchodu domů z večírku a odpovídala až do rána. Jen mě mrzelo, že na předávání cen nemohl být profesor Eduard Klezla, který má na tom úspěchu velkou zásluhu.
Jaká byla atmosféra na prvním představení po získání ceny?
Funny se hrála hned druhý den v neděli. Všichni měli z Thálie samozřejmě velkou radost, je to vlastně cena nás všech, kdo jsme se na inscenaci podíleli. A ač byl víkend, na představení přijel i pan ředitel. Strašně jsem na konci bulela, jsem totiž hodně dojímací typ. Mám pocit, že jsem si tam odbrečela všechno, co jsem nestihla v Národním divadle při televizním přenosu. A když si lidé po představení spontánně stoupli a tleskali jak o život, přišlo mi to neuvěřitelné. Cítila jsem se doslova jako v pohádce.
V poslední době se vám doslova lepí štěstí na paty. Cena Thálie, dostáváte krásné role v muzikálech, mezi něž patří Bídníci, Vražda za oponou, Světáci a nyní také moderujete soutěž České televize Taxík. Jak jste se cítila na prvním natáčení? Pořady Taxík
Bála jsem se, stejně jako celý štáb, což není nic nezvyklého, když spolu děláte poprvé. Nikdy totiž nevíte, jak si s novými lidmi sednete a oni zase naopak asi vůbec netušili, co mohou čekat od zpěvačky. Po prvním dni jsme ale všichni odcházeli spokojení a dnes už se na sebe těšíme. Jen ze mě asi bude zanedlouho pěkný tlustoprd, protože chodíme na obědy střídavě do čtyř putyk, kde výborně vaří. Jenže tam dělají pouze hotovky. A to je peklo! Mně totiž vždycky tak strašně chutná...
Díváte se na Taxík?
Jasně, první části jsem si i natáčela, abych viděla, co dělám špatně a co bych měla zlepšit. Hned v prvním díle jsem například myla okno a při tom strašně hulákala. Dívala jsem se na sebe a měla pocit, že to nevydržím sledovat. Naštěstí, když jsem nasedla do taxíku, už jsem mluvila normálně. Také jsem si říkala, proč tak pořád kroutím rukama u volantu, pak jsem přišla na to, že je to kvůli nervozitě za soutěžící. Pár chyb tam tedy bylo, ale naštěstí ne nijak zásadních. Vydržela jsem se dívat až do konce, což je dobré znamení. Například Princeznu ze mlejna 2 jsem na premiéře nedokoukala, musela jsem to jít ven rozdýchat. Moje představa se s výsledkem dost rozcházela... Ale teď mám tu pohádku celkem ráda, už si v ní nepřijdu tak příšerná. Asi jsem si na sebe zvykla. (usmívá se)
Pokud hovoříme o autech, vzpomenete si na dobu, kdy jste chodila do autoškoly?
Jasně, protože jsem ji dělala nadvakrát. V první autoškole mi dali učitele, který byl na mě jako ras, a hned od začátku, kdy jsem ještě neuměla vůbec řídit, mě bral v pátek odpoledne na velké pražské křižovatky. Byla jsem z toho vždycky strašně vynervovaná. Když jsem se nerozjela úplně plynule, zaťápl mi to a já musela startovat znovu. A pokud tohle praktikoval v pátek odpoledne na nejfrekventovanějších křižovatkách, asi si dovedete představit, co na mě lidé z otevřených okének aut křičeli. Po každé jízdě jsem byla naprosto zpocená a ztraumatizovaná. Tak jsem tam přestala chodit a našla si nového učitele. Po jedenácti klidných jízdách jsem šla ke zkouškám a udělala je.
V kolika letech jste si koupila první auto?
Dostala jsem ho od rodičů ke dvacátinám pod podmínkou, že si do tří měsíců udělám řidičák. Původně jsem chtěla jezdit hlavně městskou dopravou, jenže jsem si doma nemohla pouštět moc nahlas hudbu, tak jsem ji chodila poslouchat do auta, až jsem se v něm zabydlela a bylo mi líto o něj přijít. Proto ta autoškola... (směje se) Auto je pro mě takový dům na kolečkách vlastně dodnes. Mám v něm při ruce všechny důležité věci jako například polštářek, bonbóny, časopisy... (usmívá se)
Kdy jste naposledy jela městskou hromadnou dopravou?
Asi před třemi měsíci jsme s přítelem, který "městskou" nejezdí vůbec, vyrazili do kina. Já jsem trefi la v pohodě, ale on by se beze mne totálně ztratil. Víte, co ale bylo nejhorší? Když jsme vlezli do vagónu metra, všechny hlasitě pozdravil: "Dobrý večer." Lidi na něj zírali a já byla červená až za ušima, takovou mi tam udělal ostudu. (směje se)

STARŠÍ ČLÁNEK !.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama